Když jsem ještě v roce 2019 žila a pracovala v Londýně (a poměrně typicky-londýnsky „chudá jak kostelní myš“), vřel ve mně stále více již dávný sen a touha po klidné základně na venkově, někde poblíž  místa mého dětství. Rozhodla jsem se poměrně spontánně - ačkoliv vedena silnou intuicí - koupit starou chatku s výhledem do krajiny, jež jsem následně měla v plánu zrekonstruovat.

​

Chatka v kopci, situovaná u Smolenské přehrady a v srdci Malé Hané, se nacházela přesně v místech, kde jsem se pohybovala jako malá, kde jsem jako mladá skautka (mimochodem přezdívaná "JóHanka") prožila mnoho dobrodružství, a  je to tedy místo, na které mám krásné vzpomínky. Londýn mi fandil. Nicméně sociální síť mého rodného kraje mi fandila méně – zdálo se, že zde panovalo skoro zděšení postavit cokoli celoročního mimo městský katastr, v kopcovitém terénu, v bujarém ekonomickém klimatu a zvláště také pokud to byl nápad ženy. Jen velmi málo lidí věřilo, že nápad má potenciál a, že bude úspěšný. Ano, v jedné věci měli místní pravdu. Musela jsem původní chatu nechat zbourat, i když k tomuto rozhodnutí vedla dlouhá cesta. Tohle rozhodně nebylo něco s čím jsem na začátku počítala anebo něco, co bych chtěla kdy slyšet.

​

Lze s jistotou říci, že jsem v době koupě nemovitosti nevěděla o stavebnictví vůbec nic. Měla jsem také velmi omezené praktické povědomí o tom „jak se zde věci dělají“. Při několika příležitostech jsem dokonce zažila šoky ze strany své vlastní kultury, zejména týkající se komunikace a měla jsem dost často pocit, že už sem ale vůbec nepatřím. Moje víra v hledání řešení však přetrvávala a i přes všechy překážky jsem nakonec měla štěstí, když mi osud přihrál šikovné tesaře i další řemeslníky - i když na růžích nebylo ustláno asi nikdy. Následovalo mnoho vzestupů i pádů, včetně toho, že jsem často musela projekt koordinovat na tisíce kilometrovou vzdálenost. Ale to byla asi - tak nějak - součást toho všeho od začátku.

​

Projekt byl dokončen koncem roku 2023 a je to - musím uznat - pecka. Člověk si vždycky myslí, že jejich dítě je to nejkrásnější. Pohybujíce se v prostředí protikladů dožadujícího se šedé ekonomiky i extrémní byrokracie - ale hlavně v teritoriu převážně ovládaném muži - jsem do projektu nalila snad celé svoje srdce i duši (a všechny další prostředky). Vědomě jsem se však snažila držet se pevně svého cíle - a to sice cíle vytvořit relativně klidné místo pro vydechnutí v přírode. V kraji tolik blízkém mému srdci, v místě odkud pocházím. Během této dlouhé snahy jsem ale také našla další nečekanné věci. Projekt mne znovu sblížil s komunitou mého dětství. Pochopila jsem spoustu místních problémů, frustrací a vybudovala jsem si k některým lidem velký respekt. Dokonce jsem se sama naučila s vrtačkou, zednickou  lžící a elektrickou pilou. Dostalo se mi také obrovské pomoci v kritických momentech ze strany rodiny a přátel – a za to jim budu navždy vděčná.

​

A jak by opět dodala Joni Mitchell, „podívala jsem se na věc z obou stran“. A jsem ráda, že to tak bylo.